Upravit stránku

Historie místa

 

Krajina středního Polabí byla díky četným meandrům a slepým ramenům Labe osídlována až během 11. a 12. století. O zakládání drobných vesnic na severozápad od Pardubic, jižně od osického návrší se zasloužil benediktinský klášter v Opatovicích nad Labem, zničený za husitských válek. Po husitských válkách bylo držení těchto vesnic zapsáno Diviši Bořkovi z Miletína, pánovi na Kunětické hoře, začátkem 16. století se vsi dostaly do majetku Viléma z Pernštejna, který je začlenil do svého pardubického panství. Po jeho smrti celé panství zdědil Vojtěch z Pernštejna, nejvyšší hofmistr království českého, který panství ještě zvelebil. Jaroslav, poslední z rodu Pernštejnů, panství zadlužil a nakonec jej prodal českému králi Ferdinandovi I. Od roku 1560 pardubické panství patří české královské komoře v Praze. Ve druhé polovině 17. století během třicetileté války byly obce tohoto panství postiženy bídou a drancováním.

Roku 1680 navštívil své panství Leopold I. a v Pardubicích podepsal robotní patent zmírňující robotní povinnosti svých poddaných. V 18. století byly vlivem postupující germanizace zakládány nové kolonizační vesnice. Došlo k částečné parcelaci panských dvorů a v roce 1781 ke zrušení roboty císařem Josefem II. V roce 1863 koupil pardubický velkostatek v dražbě rakouský úvěrní ústav. Ten postupně rozprodal několik vesnic a pozemků různým zájemcům.

Již v roce 1339 byl ve Ždánicích na místě původního románského dřevěného kostelíku postaven kostel sv. Václava. Během času byl několikrát stavebně upravován a opravován. Větší přestavba kostela proběhla v 1. polovině 16. století, další raně barokní v 1. polovině 17. století. Menší opravy pak v 19. a počátkem 20. století. Kostel je ve svém okolí dominantní svou hranolovou věží zakončenou cimbuřím a kamenným jehlanem. Roku 1776 byla zřízena a potvrzena ve Ždánicích triviální filiální škola. Do roku 1817 však chátrala a musela být opravena, roku 1864 byla nakonec škola uzavřena. Nová škola byla stavěná nákladem Ždánic a přiškolených obcí tj. Podůlšan, Plchu a Krásnice. Tyto (a další) obce povstaly emfyteutisováním  poplužního dvora.

V období tereziánských úprav katastru, byla tzv. emfyteutisace neboli raabizace, navržená a provedená rakouským ekonomem a císařsko-královským dvorním radou Františkem Antonínem Raabem. Šlo o souběžnou poddanskou a pozemkovou reformu, jejímž cílem bylo zefektivnit zemědělskou výrobu a zvýšit porodnost v situaci, kdy poddaní byli v důsledku třicetileté války a války o dědictví rakouské, zatížení rozsáhlou robotou a stále častěji se bouřili. Ideou bylo rozdělit vrchnostenské statky na raabizovaném panství mezi sedláky, kteří by byli na pozemku v dědičném nájmu, stali by se emfyteuty. Tím by odpadla robota a sedláci by místo ní odváděli vrchnosti peněžité nebo po desetiletém odstupu, naturální dávky. Velkostatky by tak nahradilo mnoho malých statků, jejichž velikost by odpovídala zhruba potřebám jedné rodiny - proto byli tito sedláci často nazýváni familianti. Na panstvích, kde mnoho půdy leželo ladem, byla raabizace spojena s kolonizací, příchodem nových familiantů, kteří byli osvobozeni od roboty a požívali např. dočasných úlev z platby nájmu. Nejvíce byla uplatněna v blízkosti ohnisek selských bouří ve východních Čechách. Byl tak nesporně výrazně zvýšen počet selských usedlostí, došlo k zvýšení zemědělské výroby i růstu porodnosti. Celkem vzniklo v rámci raabizace v Čechách 128 nových vesnic a na Moravě 117.

 

Paměti obce Plchu  (převzato z originálu)

 

Za spoluvladaření císaře Josefa II. s jeho matkou císařovnou Marií Terezií vydal císař Josef II. robotní patent r. 1775, kterým měla býti povinnost poddaných k vrchnosti vymezena a rolníkům opatřená úleva a usnadnění, s čímž souviselo v roce 1776 rozhodnutí, by byly na komorním panství pardubickém dvory rozděleny. Ždánický dvůr byl rozdělen r. 1777.

Okolní příznivci (rolníci za pořádné uznaní) dostali nějaký kus zdarma s tou podmínkou, že si postaví každý své bydliště. Toho času si začali stavět na svém poli, ale potom se usnesli, že budou obec stavět pohromadě ve dvou řadách. Následkem toho byly obydlí již postavené, které bylo většinou dřevěné, slámou kryté, rozbourány a postaveny na nynějším místě. Jenom zůstaly dvě čísla čís. 33 + 34 „na Kuklinkách“ zvané, až do našich časů. Tyto dvě čísla patřily k Plchu až do roku 1873, kdež byly při klasifikaci přiděleny ke Ždánicům a obě byly během nynějších 30 let rozbourány.

Náš celý katastr byl rybník, jeho dědičný nájemce jménem Plch, který byl také nájemcem luk od Ždánic k Dolanům, tak zvané „Plchové olšiny“. Z těchto důvodů byla naše obec nazvaná Plch. Tyto olšiny byly directorem pardubickým navrhnuty zdejším občanům ke koupi, což se však nestalo.

Teprve dne 17.února 1907 byly ve veřejné dražbě v mém hostinci v Plchu prostřednictvím notáře Dr. Josefa Štolby v Pardubicích, tehdejšími majiteli J.U.Dr. Eugen Wraný c. k. rada zemského soudu ve Vídni a Dr. Eugen Sieber advokát v Praze a dědici rozprodány do obce Plchu, do Ždánic a do Dolan.

Že poloha v níž se naše obec nachází byla rybníkem, nasvědčuje ještě dnes hráz od Dolan k Osicům skrze kterou voda od Plchu k Dolanům protékala. K Plchu tekla voda haldou od Krásnice, ale při stavbě silnice Kuněticko – Osické byla tato strouha (halda) přičiněním zdejšího souseda Josefa Pospíšila svedena ke Ždánicům, což doposud nasvědčuje, částí bývalé strouhy k Plchu směřující.

Dlužno též podotknouti, že při zakládání obce Plchu bylo navrženo pardubickým panstvím by každý občan dostal 10 jiter pozemku, ale na přání občana Jana Jiráčka, nedostalo se dílu stejného, někteří více někteří méně, aby ti, kteří budou mít méně, mohli pomáhat těm co měli více. Za tu jeho chytrost byl zvolen prvním rychtářem.

Až do roku 1848 platil daně za obec Plch velkostatek pardubický. Za to museli familianti a domkaři zdejší platit roční činži. Roku 1848 zaplatili činži na 4 roky desítiletou splátkou a od té doby si platili občané sami daň.

Po postavení obce Plchu byla od Plchu ke Ždánicům pastvina, po které se chodilo, kudy kdo chtěl až na cestu „po Mělích“. Později prodalo panství pardubické tuto pastvinu 32 držitelům t.č. se v Plchu nacházejícím, takže to bylo rozděleno, každý měl 1 velký dílec a 1 malý dílec. Velké dílce byly směrem ke Ždánicům a malé dílce kolem zahrad a kolem dolika. Později se dílce spojily, takže měl každý 1/32, případně manželé po 1/64. Daně platili držitelé tyto společně až do roku 1944. Toho času se zbytky cest a doliku prodaly obci i s dílečkem u samé cesty a silnice, ostatní díly připsány každému k číslu, takže si tito platí daně sami.

Následkem mokrých let se v Plchu dobře nedařilo, z jara se dlouho neselo, někdy až začátkem června, žito se vymočilo, z jara se muselo většinou zaorat, brambory zčernaly, řepa vyhnila, bylo nuceno sáhnout k nápravě, tj. nám nabízené melioraci pozemků. Někteří se báli, že to bude veliké vydání, že to bude železná kráva, aj. Přece ale zvítězilo to co bylo pro obec nutné – meliorace. Usneseno, že se zřídí vodní družstvo pro Plch, část Ždánic a Dolan, zvolen přípravný výbor, jehož jsem byl předsedou. V dalších schůzích bylo nám sděleno, že Dolany přistoupí s celým katastrem, takže bylo zřízeno velké vodní družstvo Dolany – Plch – Ždánice.

Dostali jsme podporu z malého melioračního fondu, příspěvek na projekt a potom po úředním hlasování a schválení projektu se přistoupilo k melioraci v roce 1910. Rozpočet byl stanoven t.č. na 416.000 K. Byl učiněn plchovský odpad v našem odedávna stávajícím doliku a v druhém doliku zřízená nádržka. Během asi 3 let bylo všechno hotovo, pole vysušená, která teď hojně rodí. Během světové války se všechno zaplatilo, dílem obdržených subvencí a dílem hotově, takže žádná železná kráva nezůstala. Následkem hojné úrody se obci dobře dařilo, postavila se v obci r. 1932 silnice, pak kanalizace a v roce 1940 zavedena elektrika.

Tyto paměti obce Plchu jsem dopsal v den mých 75-tých narozenin.

V Plchu dne 21. září 1947.

Václav Košťál,   býv. rolník a hostinský



Více zde: https://vypovidej-se.webnode.cz/

Historie místa

 

Krajina středního Polabí byla díky četným meandrům a slepým ramenům Labe osídlována až během 11. a 12. století. O zakládání drobných vesnic na severozápad od Pardubic, jižně od osického návrší se zasloužil benediktinský klášter v Opatovicích nad Labem, zničený za husitských válek. Po husitských válkách bylo držení těchto vesnic zapsáno Diviši Bořkovi z Miletína, pánovi na Kunětické hoře, začátkem 16. století se vsi dostaly do majetku Viléma z Pernštejna, který je začlenil do svého pardubického panství. Po jeho smrti celé panství zdědil Vojtěch z Pernštejna, nejvyšší hofmistr království českého, který panství ještě zvelebil. Jaroslav, poslední z rodu Pernštejnů, panství zadlužil a nakonec jej prodal českému králi Ferdinandovi I. Od roku 1560 pardubické panství patří české královské komoře v Praze. Ve druhé polovině 17. století během třicetileté války byly obce tohoto panství postiženy bídou a drancováním.

Roku 1680 navštívil své panství Leopold I. a v Pardubicích podepsal robotní patent zmírňující robotní povinnosti svých poddaných. V 18. století byly vlivem postupující germanizace zakládány nové kolonizační vesnice. Došlo k částečné parcelaci panských dvorů a v roce 1781 ke zrušení roboty císařem Josefem II. V roce 1863 koupil pardubický velkostatek v dražbě rakouský úvěrní ústav. Ten postupně rozprodal několik vesnic a pozemků různým zájemcům.

Již v roce 1339 byl ve Ždánicích na místě původního románského dřevěného kostelíku postaven kostel sv. Václava. Během času byl několikrát stavebně upravován a opravován. Větší přestavba kostela proběhla v 1. polovině 16. století, další raně barokní v 1. polovině 17. století. Menší opravy pak v 19. a počátkem 20. století. Kostel je ve svém okolí dominantní svou hranolovou věží zakončenou cimbuřím a kamenným jehlanem. Roku 1776 byla zřízena a potvrzena ve Ždánicích triviální filiální škola. Do roku 1817 však chátrala a musela být opravena, roku 1864 byla nakonec škola uzavřena. Nová škola byla stavěná nákladem Ždánic a přiškolených obcí tj. Podůlšan, Plchu a Krásnice. Tyto (a další) obce povstaly emfyteutisováním  poplužního dvora.

V období tereziánských úprav katastru, byla tzv. emfyteutisace neboli raabizace, navržená a provedená rakouským ekonomem a císařsko-královským dvorním radou Františkem Antonínem Raabem. Šlo o souběžnou poddanskou a pozemkovou reformu, jejímž cílem bylo zefektivnit zemědělskou výrobu a zvýšit porodnost v situaci, kdy poddaní byli v důsledku třicetileté války a války o dědictví rakouské, zatížení rozsáhlou robotou a stále častěji se bouřili. Ideou bylo rozdělit vrchnostenské statky na raabizovaném panství mezi sedláky, kteří by byli na pozemku v dědičném nájmu, stali by se emfyteuty. Tím by odpadla robota a sedláci by místo ní odváděli vrchnosti peněžité nebo po desetiletém odstupu, naturální dávky. Velkostatky by tak nahradilo mnoho malých statků, jejichž velikost by odpovídala zhruba potřebám jedné rodiny - proto byli tito sedláci často nazýváni familianti. Na panstvích, kde mnoho půdy leželo ladem, byla raabizace spojena s kolonizací, příchodem nových familiantů, kteří byli osvobozeni od roboty a požívali např. dočasných úlev z platby nájmu. Nejvíce byla uplatněna v blízkosti ohnisek selských bouří ve východních Čechách. Byl tak nesporně výrazně zvýšen počet selských usedlostí, došlo k zvýšení zemědělské výroby i růstu porodnosti. Celkem vzniklo v rámci raabizace v Čechách 128 nových vesnic a na Moravě 117.

 

Paměti obce Plchu  (převzato z originálu)

 

Za spoluvladaření císaře Josefa II. s jeho matkou císařovnou Marií Terezií vydal císař Josef II. robotní patent r. 1775, kterým měla býti povinnost poddaných k vrchnosti vymezena a rolníkům opatřená úleva a usnadnění, s čímž souviselo v roce 1776 rozhodnutí, by byly na komorním panství pardubickém dvory rozděleny. Ždánický dvůr byl rozdělen r. 1777.

Okolní příznivci (rolníci za pořádné uznaní) dostali nějaký kus zdarma s tou podmínkou, že si postaví každý své bydliště. Toho času si začali stavět na svém poli, ale potom se usnesli, že budou obec stavět pohromadě ve dvou řadách. Následkem toho byly obydlí již postavené, které bylo většinou dřevěné, slámou kryté, rozbourány a postaveny na nynějším místě. Jenom zůstaly dvě čísla čís. 33 + 34 „na Kuklinkách“ zvané, až do našich časů. Tyto dvě čísla patřily k Plchu až do roku 1873, kdež byly při klasifikaci přiděleny ke Ždánicům a obě byly během nynějších 30 let rozbourány.

Náš celý katastr byl rybník, jeho dědičný nájemce jménem Plch, který byl také nájemcem luk od Ždánic k Dolanům, tak zvané „Plchové olšiny“. Z těchto důvodů byla naše obec nazvaná Plch. Tyto olšiny byly directorem pardubickým navrhnuty zdejším občanům ke koupi, což se však nestalo.

Teprve dne 17.února 1907 byly ve veřejné dražbě v mém hostinci v Plchu prostřednictvím notáře Dr. Josefa Štolby v Pardubicích, tehdejšími majiteli J.U.Dr. Eugen Wraný c. k. rada zemského soudu ve Vídni a Dr. Eugen Sieber advokát v Praze a dědici rozprodány do obce Plchu, do Ždánic a do Dolan.

Že poloha v níž se naše obec nachází byla rybníkem, nasvědčuje ještě dnes hráz od Dolan k Osicům skrze kterou voda od Plchu k Dolanům protékala. K Plchu tekla voda haldou od Krásnice, ale při stavbě silnice Kuněticko – Osické byla tato strouha (halda) přičiněním zdejšího souseda Josefa Pospíšila svedena ke Ždánicům, což doposud nasvědčuje, částí bývalé strouhy k Plchu směřující.

Dlužno též podotknouti, že při zakládání obce Plchu bylo navrženo pardubickým panstvím by každý občan dostal 10 jiter pozemku, ale na přání občana Jana Jiráčka, nedostalo se dílu stejného, někteří více někteří méně, aby ti, kteří budou mít méně, mohli pomáhat těm co měli více. Za tu jeho chytrost byl zvolen prvním rychtářem.

Až do roku 1848 platil daně za obec Plch velkostatek pardubický. Za to museli familianti a domkaři zdejší platit roční činži. Roku 1848 zaplatili činži na 4 roky desítiletou splátkou a od té doby si platili občané sami daň.

Po postavení obce Plchu byla od Plchu ke Ždánicům pastvina, po které se chodilo, kudy kdo chtěl až na cestu „po Mělích“. Později prodalo panství pardubické tuto pastvinu 32 držitelům t.č. se v Plchu nacházejícím, takže to bylo rozděleno, každý měl 1 velký dílec a 1 malý dílec. Velké dílce byly směrem ke Ždánicům a malé dílce kolem zahrad a kolem dolika. Později se dílce spojily, takže měl každý 1/32, případně manželé po 1/64. Daně platili držitelé tyto společně až do roku 1944. Toho času se zbytky cest a doliku prodaly obci i s dílečkem u samé cesty a silnice, ostatní díly připsány každému k číslu, takže si tito platí daně sami.

Následkem mokrých let se v Plchu dobře nedařilo, z jara se dlouho neselo, někdy až začátkem června, žito se vymočilo, z jara se muselo většinou zaorat, brambory zčernaly, řepa vyhnila, bylo nuceno sáhnout k nápravě, tj. nám nabízené melioraci pozemků. Někteří se báli, že to bude veliké vydání, že to bude železná kráva, aj. Přece ale zvítězilo to co bylo pro obec nutné – meliorace. Usneseno, že se zřídí vodní družstvo pro Plch, část Ždánic a Dolan, zvolen přípravný výbor, jehož jsem byl předsedou. V dalších schůzích bylo nám sděleno, že Dolany přistoupí s celým katastrem, takže bylo zřízeno velké vodní družstvo Dolany – Plch – Ždánice.

Dostali jsme podporu z malého melioračního fondu, příspěvek na projekt a potom po úředním hlasování a schválení projektu se přistoupilo k melioraci v roce 1910. Rozpočet byl stanoven t.č. na 416.000 K. Byl učiněn plchovský odpad v našem odedávna stávajícím doliku a v druhém doliku zřízená nádržka. Během asi 3 let bylo všechno hotovo, pole vysušená, která teď hojně rodí. Během světové války se všechno zaplatilo, dílem obdržených subvencí a dílem hotově, takže žádná železná kráva nezůstala. Následkem hojné úrody se obci dobře dařilo, postavila se v obci r. 1932 silnice, pak kanalizace a v roce 1940 zavedena elektrika.

Tyto paměti obce Plchu jsem dopsal v den mých 75-tých narozenin.

V Plchu dne 21. září 1947.

Václav Košťál,   býv. rolník a hostinský



Více zde: https://vypovidej-se.webnode.cz/

Historie místa

 

Krajina středního Polabí byla díky četným meandrům a slepým ramenům Labe osídlována až během 11. a 12. století. O zakládání drobných vesnic na severozápad od Pardubic, jižně od osického návrší se zasloužil benediktinský klášter v Opatovicích nad Labem, zničený za husitských válek. Po husitských válkách bylo držení těchto vesnic zapsáno Diviši Bořkovi z Miletína, pánovi na Kunětické hoře, začátkem 16. století se vsi dostaly do majetku Viléma z Pernštejna, který je začlenil do svého pardubického panství. Po jeho smrti celé panství zdědil Vojtěch z Pernštejna, nejvyšší hofmistr království českého, který panství ještě zvelebil. Jaroslav, poslední z rodu Pernštejnů, panství zadlužil a nakonec jej prodal českému králi Ferdinandovi I. Od roku 1560 pardubické panství patří české královské komoře v Praze. Ve druhé polovině 17. století během třicetileté války byly obce tohoto panství postiženy bídou a drancováním.

Roku 1680 navštívil své panství Leopold I. a v Pardubicích podepsal robotní patent zmírňující robotní povinnosti svých poddaných. V 18. století byly vlivem postupující germanizace zakládány nové kolonizační vesnice. Došlo k částečné parcelaci panských dvorů a v roce 1781 ke zrušení roboty císařem Josefem II. V roce 1863 koupil pardubický velkostatek v dražbě rakouský úvěrní ústav. Ten postupně rozprodal několik vesnic a pozemků různým zájemcům.

Již v roce 1339 byl ve Ždánicích na místě původního románského dřevěného kostelíku postaven kostel sv. Václava. Během času byl několikrát stavebně upravován a opravován. Větší přestavba kostela proběhla v 1. polovině 16. století, další raně barokní v 1. polovině 17. století. Menší opravy pak v 19. a počátkem 20. století. Kostel je ve svém okolí dominantní svou hranolovou věží zakončenou cimbuřím a kamenným jehlanem. Roku 1776 byla zřízena a potvrzena ve Ždánicích triviální filiální škola. Do roku 1817 však chátrala a musela být opravena, roku 1864 byla nakonec škola uzavřena. Nová škola byla stavěná nákladem Ždánic a přiškolených obcí tj. Podůlšan, Plchu a Krásnice. Tyto (a další) obce povstaly emfyteutisováním  poplužního dvora.

V období tereziánských úprav katastru, byla tzv. emfyteutisace neboli raabizace, navržená a provedená rakouským ekonomem a císařsko-královským dvorním radou Františkem Antonínem Raabem. Šlo o souběžnou poddanskou a pozemkovou reformu, jejímž cílem bylo zefektivnit zemědělskou výrobu a zvýšit porodnost v situaci, kdy poddaní byli v důsledku třicetileté války a války o dědictví rakouské, zatížení rozsáhlou robotou a stále častěji se bouřili. Ideou bylo rozdělit vrchnostenské statky na raabizovaném panství mezi sedláky, kteří by byli na pozemku v dědičném nájmu, stali by se emfyteuty. Tím by odpadla robota a sedláci by místo ní odváděli vrchnosti peněžité nebo po desetiletém odstupu, naturální dávky. Velkostatky by tak nahradilo mnoho malých statků, jejichž velikost by odpovídala zhruba potřebám jedné rodiny - proto byli tito sedláci často nazýváni familianti. Na panstvích, kde mnoho půdy leželo ladem, byla raabizace spojena s kolonizací, příchodem nových familiantů, kteří byli osvobozeni od roboty a požívali např. dočasných úlev z platby nájmu. Nejvíce byla uplatněna v blízkosti ohnisek selských bouří ve východních Čechách. Byl tak nesporně výrazně zvýšen počet selských usedlostí, došlo k zvýšení zemědělské výroby i růstu porodnosti. Celkem vzniklo v rámci raabizace v Čechách 128 nových vesnic a na Moravě 117.

 

Paměti obce Plchu  (převzato z originálu)

 

Za spoluvladaření císaře Josefa II. s jeho matkou císařovnou Marií Terezií vydal císař Josef II. robotní patent r. 1775, kterým měla býti povinnost poddaných k vrchnosti vymezena a rolníkům opatřená úleva a usnadnění, s čímž souviselo v roce 1776 rozhodnutí, by byly na komorním panství pardubickém dvory rozděleny. Ždánický dvůr byl rozdělen r. 1777.

Okolní příznivci (rolníci za pořádné uznaní) dostali nějaký kus zdarma s tou podmínkou, že si postaví každý své bydliště. Toho času si začali stavět na svém poli, ale potom se usnesli, že budou obec stavět pohromadě ve dvou řadách. Následkem toho byly obydlí již postavené, které bylo většinou dřevěné, slámou kryté, rozbourány a postaveny na nynějším místě. Jenom zůstaly dvě čísla čís. 33 + 34 „na Kuklinkách“ zvané, až do našich časů. Tyto dvě čísla patřily k Plchu až do roku 1873, kdež byly při klasifikaci přiděleny ke Ždánicům a obě byly během nynějších 30 let rozbourány.

Náš celý katastr byl rybník, jeho dědičný nájemce jménem Plch, který byl také nájemcem luk od Ždánic k Dolanům, tak zvané „Plchové olšiny“. Z těchto důvodů byla naše obec nazvaná Plch. Tyto olšiny byly directorem pardubickým navrhnuty zdejším občanům ke koupi, což se však nestalo.

Teprve dne 17.února 1907 byly ve veřejné dražbě v mém hostinci v Plchu prostřednictvím notáře Dr. Josefa Štolby v Pardubicích, tehdejšími majiteli J.U.Dr. Eugen Wraný c. k. rada zemského soudu ve Vídni a Dr. Eugen Sieber advokát v Praze a dědici rozprodány do obce Plchu, do Ždánic a do Dolan.

Že poloha v níž se naše obec nachází byla rybníkem, nasvědčuje ještě dnes hráz od Dolan k Osicům skrze kterou voda od Plchu k Dolanům protékala. K Plchu tekla voda haldou od Krásnice, ale při stavbě silnice Kuněticko – Osické byla tato strouha (halda) přičiněním zdejšího souseda Josefa Pospíšila svedena ke Ždánicům, což doposud nasvědčuje, částí bývalé strouhy k Plchu směřující.

Dlužno též podotknouti, že při zakládání obce Plchu bylo navrženo pardubickým panstvím by každý občan dostal 10 jiter pozemku, ale na přání občana Jana Jiráčka, nedostalo se dílu stejného, někteří více někteří méně, aby ti, kteří budou mít méně, mohli pomáhat těm co měli více. Za tu jeho chytrost byl zvolen prvním rychtářem.

Až do roku 1848 platil daně za obec Plch velkostatek pardubický. Za to museli familianti a domkaři zdejší platit roční činži. Roku 1848 zaplatili činži na 4 roky desítiletou splátkou a od té doby si platili občané sami daň.

Po postavení obce Plchu byla od Plchu ke Ždánicům pastvina, po které se chodilo, kudy kdo chtěl až na cestu „po Mělích“. Později prodalo panství pardubické tuto pastvinu 32 držitelům t.č. se v Plchu nacházejícím, takže to bylo rozděleno, každý měl 1 velký dílec a 1 malý dílec. Velké dílce byly směrem ke Ždánicům a malé dílce kolem zahrad a kolem dolika. Později se dílce spojily, takže měl každý 1/32, případně manželé po 1/64. Daně platili držitelé tyto společně až do roku 1944. Toho času se zbytky cest a doliku prodaly obci i s dílečkem u samé cesty a silnice, ostatní díly připsány každému k číslu, takže si tito platí daně sami.

Následkem mokrých let se v Plchu dobře nedařilo, z jara se dlouho neselo, někdy až začátkem června, žito se vymočilo, z jara se muselo většinou zaorat, brambory zčernaly, řepa vyhnila, bylo nuceno sáhnout k nápravě, tj. nám nabízené melioraci pozemků. Někteří se báli, že to bude veliké vydání, že to bude železná kráva, aj. Přece ale zvítězilo to co bylo pro obec nutné – meliorace. Usneseno, že se zřídí vodní družstvo pro Plch, část Ždánic a Dolan, zvolen přípravný výbor, jehož jsem byl předsedou. V dalších schůzích bylo nám sděleno, že Dolany přistoupí s celým katastrem, takže bylo zřízeno velké vodní družstvo Dolany – Plch – Ždánice.

Dostali jsme podporu z malého melioračního fondu, příspěvek na projekt a potom po úředním hlasování a schválení projektu se přistoupilo k melioraci v roce 1910. Rozpočet byl stanoven t.č. na 416.000 K. Byl učiněn plchovský odpad v našem odedávna stávajícím doliku a v druhém doliku zřízená nádržka. Během asi 3 let bylo všechno hotovo, pole vysušená, která teď hojně rodí. Během světové války se všechno zaplatilo, dílem obdržených subvencí a dílem hotově, takže žádná železná kráva nezůstala. Následkem hojné úrody se obci dobře dařilo, postavila se v obci r. 1932 silnice, pak kanalizace a v roce 1940 zavedena elektrika.

Tyto paměti obce Plchu jsem dopsal v den mých 75-tých narozenin.

V Plchu dne 21. září 1947.

Václav Košťál,   býv. rolník a hostinský



Více zde: https://vypovidej-se.webnode.cz/

Historie Obce Plch

 

Krajina středního Polabí byla díky četným meandrům a slepým ramenům Labe osídlována až během 11. a 12. století. O zakládání drobných vesnic na severozápad od Pardubic, jižně od osického návrší se zasloužil benediktinský klášter v Opatovicích nad Labem, zničený za husitských válek. Po husitských válkách bylo držení těchto vesnic zapsáno Diviši Bořkovi z Miletína, pánovi na Kunětické hoře, začátkem 16. století se vsi dostaly do majetku Viléma z Pernštejna, který je začlenil do svého pardubického panství. Po jeho smrti celé panství zdědil Vojtěch z Pernštejna, nejvyšší hofmistr království českého, který panství ještě zvelebil. Jaroslav, poslední z rodu Pernštejnů, panství zadlužil a nakonec jej prodal českému králi Ferdinandovi I. Od roku 1560 pardubické panství patří české královské komoře v Praze. Ve druhé polovině 17. století během třicetileté války byly obce tohoto panství postiženy bídou a drancováním.

Roku 1680 navštívil své panství Leopold I. a v Pardubicích podepsal robotní patent zmírňující robotní povinnosti svých poddaných. V 18. století byly vlivem postupující germanizace zakládány nové kolonizační vesnice. Došlo k částečné parcelaci panských dvorů a v roce 1781 ke zrušení roboty císařem Josefem II. V roce 1863 koupil pardubický velkostatek v dražbě rakouský úvěrní ústav. Ten postupně rozprodal několik vesnic a pozemků různým zájemcům.

Již v roce 1339 byl ve Ždánicích na místě původního románského dřevěného kostelíku postaven kostel sv. Václava. Během času byl několikrát stavebně upravován a opravován. Větší přestavba kostela proběhla v 1. polovině 16. století, další raně barokní v 1. polovině 17. století. Menší opravy pak v 19. a počátkem 20. století. Kostel je ve svém okolí dominantní svou hranolovou věží zakončenou cimbuřím a kamenným jehlanem. Roku 1776 byla zřízena a potvrzena ve Ždánicích triviální filiální škola. Do roku 1817 však chátrala a musela být opravena, roku 1864 byla nakonec škola uzavřena. Nová škola byla stavěná nákladem Ždánic a přiškolených obcí tj. Podůlšan, Plchu a Krásnice. Tyto (a další) obce povstaly emfyteutisováním  poplužního dvora.

V období tereziánských úprav katastru, byla tzv. emfyteutisace neboli raabizace, navržená a provedená rakouským ekonomem a císařsko-královským dvorním radou Františkem Antonínem Raabem. Šlo o souběžnou poddanskou a pozemkovou reformu, jejímž cílem bylo zefektivnit zemědělskou výrobu a zvýšit porodnost v situaci, kdy poddaní byli v důsledku třicetileté války a války o dědictví rakouské, zatížení rozsáhlou robotou a stále častěji se bouřili. Ideou bylo rozdělit vrchnostenské statky na raabizovaném panství mezi sedláky, kteří by byli na pozemku v dědičném nájmu, stali by se emfyteuty. Tím by odpadla robota a sedláci by místo ní odváděli vrchnosti peněžité nebo po desetiletém odstupu, naturální dávky. Velkostatky by tak nahradilo mnoho malých statků, jejichž velikost by odpovídala zhruba potřebám jedné rodiny - proto byli tito sedláci často nazýváni familianti. Na panstvích, kde mnoho půdy leželo ladem, byla raabizace spojena s kolonizací, příchodem nových familiantů, kteří byli osvobozeni od roboty a požívali např. dočasných úlev z platby nájmu. Nejvíce byla uplatněna v blízkosti ohnisek selských bouří ve východních Čechách. Byl tak nesporně výrazně zvýšen počet selských usedlostí, došlo k zvýšení zemědělské výroby i růstu porodnosti. Celkem vzniklo v rámci raabizace v Čechách 128 nových vesnic a na Moravě 117.

https://vypovidej-se.webnode.cz/_files/system_preview_detail_200000029-481de49165/P1160778.JPG

 

Paměti obce Plchu  (převzato z originálu)

 

Za spoluvladaření císaře Josefa II. s jeho matkou císařovnou Marií Terezií vydal císař Josef II. robotní patent r. 1775, kterým měla býti povinnost poddaných k vrchnosti vymezena a rolníkům opatřená úleva a usnadnění, s čímž souviselo v roce 1776 rozhodnutí, by byly na komorním panství pardubickém dvory rozděleny. Ždánický dvůr byl rozdělen r. 1777.

Okolní příznivci (rolníci za pořádné uznaní) dostali nějaký kus zdarma s tou podmínkou, že si postaví každý své bydliště. Toho času si začali stavět na svém poli, ale potom se usnesli, že budou obec stavět pohromadě ve dvou řadách. Následkem toho byly obydlí již postavené, které bylo většinou dřevěné, slámou kryté, rozbourány a postaveny na nynějším místě. Jenom zůstaly dvě čísla čís. 33 + 34 „na Kuklinkách“ zvané, až do našich časů. Tyto dvě čísla patřily k Plchu až do roku 1873, kdež byly při klasifikaci přiděleny ke Ždánicům a obě byly během nynějších 30 let rozbourány.

Náš celý katastr byl rybník, jeho dědičný nájemce jménem Plch, který byl také nájemcem luk od Ždánic k Dolanům, tak zvané „Plchové olšiny“. Z těchto důvodů byla naše obec nazvaná Plch. Tyto olšiny byly directorem pardubickým navrhnuty zdejším občanům ke koupi, což se však nestalo.

Teprve dne 17.února 1907 byly ve veřejné dražbě v mém hostinci v Plchu prostřednictvím notáře Dr. Josefa Štolby v Pardubicích, tehdejšími majiteli J.U.Dr. Eugen Wraný c. k. rada zemského soudu ve Vídni a Dr. Eugen Sieber advokát v Praze a dědici rozprodány do obce Plchu, do Ždánic a do Dolan.

Že poloha v níž se naše obec nachází byla rybníkem, nasvědčuje ještě dnes hráz od Dolan k Osicům skrze kterou voda od Plchu k Dolanům protékala. K Plchu tekla voda haldou od Krásnice, ale při stavbě silnice Kuněticko – Osické byla tato strouha (halda) přičiněním zdejšího souseda Josefa Pospíšila svedena ke Ždánicům, což doposud nasvědčuje, částí bývalé strouhy k Plchu směřující.

Dlužno též podotknouti, že při zakládání obce Plchu bylo navrženo pardubickým panstvím by každý občan dostal 10 jiter pozemku, ale na přání občana Jana Jiráčka, nedostalo se dílu stejného, někteří více někteří méně, aby ti, kteří budou mít méně, mohli pomáhat těm co měli více. Za tu jeho chytrost byl zvolen prvním rychtářem.

Až do roku 1848 platil daně za obec Plch velkostatek pardubický. Za to museli familianti a domkaři zdejší platit roční činži. Roku 1848 zaplatili činži na 4 roky desítiletou splátkou a od té doby si platili občané sami daň.

Po postavení obce Plchu byla od Plchu ke Ždánicům pastvina, po které se chodilo, kudy kdo chtěl až na cestu „po Mělích“. Později prodalo panství pardubické tuto pastvinu 32 držitelům t.č. se v Plchu nacházejícím, takže to bylo rozděleno, každý měl 1 velký dílec a 1 malý dílec. Velké dílce byly směrem ke Ždánicům a malé dílce kolem zahrad a kolem dolika. Později se dílce spojily, takže měl každý 1/32, případně manželé po 1/64. Daně platili držitelé tyto společně až do roku 1944. Toho času se zbytky cest a doliku prodaly obci i s dílečkem u samé cesty a silnice, ostatní díly připsány každému k číslu, takže si tito platí daně sami.

Následkem mokrých let se v Plchu dobře nedařilo, z jara se dlouho neselo, někdy až začátkem června, žito se vymočilo, z jara se muselo většinou zaorat, brambory zčernaly, řepa vyhnila, bylo nuceno sáhnout k nápravě, tj. nám nabízené melioraci pozemků. Někteří se báli, že to bude veliké vydání, že to bude železná kráva, aj. Přece ale zvítězilo to co bylo pro obec nutné – meliorace. Usneseno, že se zřídí vodní družstvo pro Plch, část Ždánic a Dolan, zvolen přípravný výbor, jehož jsem byl předsedou. V dalších schůzích bylo nám sděleno, že Dolany přistoupí s celým katastrem, takže bylo zřízeno velké vodní družstvo Dolany – Plch – Ždánice.

Dostali jsme podporu z malého melioračního fondu, příspěvek na projekt a potom po úředním hlasování a schválení projektu se přistoupilo k melioraci v roce 1910. Rozpočet byl stanoven t.č. na 416.000 K. Byl učiněn plchovský odpad v našem odedávna stávajícím doliku a v druhém doliku zřízená nádržka. Během asi 3 let bylo všechno hotovo, pole vysušená, která teď hojně rodí. Během světové války se všechno zaplatilo, dílem obdržených subvencí a dílem hotově, takže žádná železná kráva nezůstala. Následkem hojné úrody se obci dobře dařilo, postavila se v obci r. 1932 silnice, pak kanalizace a v roce 1940 zavedena elektrika.

Tyto paměti obce Plchu jsem dopsal v den mých 75-tých narozenin.

V Plchu dne 21. září 1947.

Václav Košťál,   býv. rolník a hostinský

 

Nahoru